Je velmi snadné nikam nejezdit, ALE…

• Sledujte spolu s námi život českých lékařů a záchranářů na indonéském ostrově Lombok!
• Sledujte spolu s námi slasti a strasti lidí, kteří vytváří zdravotnický projekt na Lomboku!
• Sledujte spolu s námi, jak vzniká charitativní CD plné pohádek, říkanek a písniček pro děti!
• Sledujte spolu s www.rodina.cz organizaci DORRA (DOctoRs foR Asia/Africa)!

Kdysi jsem v jedné cestopisné knížce četla větu: „Je strašně snadné zůstat doma a nikam nejezdit.” A je to samozřejmě naprostá pravda. Mnoha ženám se při představě, že balí kufry, batohy, jídlo, psa, kočku, děti a manžela, udělá nevolno. Není se čemu divit - vyžaduje to krapet času, moře trpělivosti a někdy i fyzickou námahu. Jenže pravdou je, že cestování má své kouzlo, dává nadhled vám i dětem a ty společné zážitky vám nikdy nikdo nevezme – na rozdíl třeba od vaší plné nebo poloprázdné peněženky.

„Maminko, proč se tady na mě nikdo neusmívá?” Na to se často ptal náš Tomáš po příletu z Indonésie. Bylo mu dva a půl roku a měl za sebou měsíční cestu po ostrovech Jáva, Bali a Lombok. Narážel na to, že tam jako malý modrooký blonďáček měl neustále zajištěnou pozornost místních lidí. Vždycky byl v okolí někdo, kdo si s ním chtěl hrát, kdo s ním byl ochoten kreslit při čekání na jídlo, kdo mu nabídl ovoce nebo cukrátko, kdo se s ním chtěl vyfotit, a kdo se na něj usmíval! Tomáš byl prostě v Indonésii středem pozornosti, cítil se v bezpečí a byl spokojený.

„Super bylo, že jsme hodně jezdili na skútru. Všichni tam pořád jezdí na skútru. Tatínek řídil, za ním jsem seděl já a pak maminka a ta mě držela. Prý jsem často usnul. Ale to bych sám nevěděl, protože když jsem spal, tak to přece nevím. Jo a prý jsem taky několikrát ztratil dudlíka – a to si zase pamatuju, protože vím, že jsem brečel. Ale vždycky se našel náhradní, tak to bylo pak dobrý.”

Tomáš by si toho určitě tolik nepamatoval nebýt fotek, které si často prohlíží. A nebýt toho, že se k zážitkům z cest občas vracíme na jiných výletech.

„Parádní bylo, když jsme jednou ráno děsně brzy vstávali – prý bylo strašně brzy, ale já se vůbec nemohl dočkat. To vím naprosto přesně. Jeli jsme totiž opravdickým džípem na opravdickou sopku (Bromo – pozn.PL)! Normálně se z ní ještě kouřilo! Trochu to tam i smrdělo. A pak jsme měli super snídani a pak jsme jeli větším autem k další sopce (Kawah Ijen – pozn.PL). V autě jsem trochu blinkal, protože jsem snědl strašně moc melouna a ono to dost házelo. U té druhé sopky jsme viděli jakoby žlutě. Nějaký pánové vynášeli z té sopky obrovský žlutý balvany v koších, děsně těžký, fakt! A prý to byla síra nebo tak něco.”

Indonésie je úžasně rozmanitá země. Najdete tam rýžová pole (kolem kterých vedou pěkné cestičky pro malé nožičky), chrámy (ve kterých si děti parádně vyhrají), sopky (které jsou ještě víc monumentální pro dětské oči), podíváte se na tradiční tance (které děti oslní barvami, kostýmy i exotickou hudbou), a je tam samozřejmě nádherné moře a vlny, dobré jídlo a milí lidé…

„Pamatuju si, že když jsme jeli trajektem – asi z Bali na Lombok – tak tam byly moc prima holčičky. Pořád jsme se honily, pořád za mnou utíkaly, byly úplně zpocený. My jsme tam na té lodi dlouho čekali, protože nemohla přistát. Maminka říkala, že jsme čekali 4 hodiny! Ale bylo to super.”

Myslím, že žádná cesta nedopadne tak, jak si ji naplánujete. Často musíte improvizovat. Proto je fajn k cestování přistupovat otevřeně – a možná si říkat: „asi to tak mělo být.” Může vás to zavést tam, kam byste se třeba vůbec nedostali podle plánů. Trochu jako v životě…

Je to vlastně úplně jedno, kam jedete. Důležité je, že víte, že VY tam chcete. Když VY budete rozhodnutí, že to místo chcete vidět – když lehce zvolníte tempo – když si připlatíte za lepší ubytování – když se nebudete trmácet několik dní mimo civilizaci – může to pro vás všechny být krásný zážitek. Vždyť víte - je velmi snadné nikam nejet… ale je také velmi pěkné plnit si své sny. Trochu jako v životě :)

Část rozhovoru redaktorky a editorky Markéty Daňhelové (Pravý domácí časopis):

Petro, kde všude jsi byla? Co ti která země dala?

Já si o sobě rozhodně nemyslím, že bych byla nějaká cestovatelka. Jsou lidé, kteří toho viděli a zažili mnohem více – zvláště v poslední době se s cestovateli roztrhl pytel, což je určitě dobře. Jen mi někdy přijde, že dříve lidé cestovali více za poznáním – chtěli opravdu něco vidět, cestování si opravdu vážili, vždyť dříve nemohli. Teď znám dost mladých lidí, kteří cestují za „atrakcemi” nebo kvůli pocitu „byl jsem tady”. Netvrdím, že je to špatně – jen je to jiné. Cestování je daleko snazší a mnoho míst je dostupnějších než dříve. Když jsme dělali tu cestu po jihovýchodní Asii, složitě jsme se dostávali na mail, informace jsme zjišťovali „pusou” od místních lidí. Dnes jste online téměř všude a přes internet zjistíte skoro vše. Možná teď mluvím jako stará protivka – ale ty těžší podmínky a větší nutnost komunikace při cestování měly své kouzlo. Jak jsem říkala, za srdce nás chytla Barma (která je teď už svobodnější a výrazně více navštěvovanější), úžasný byl treking v Nepálu (teď už je konec tracku kolem Annapuren vyasfaltovaný), silné zážitky jsme měli v Kambodži (kde se vám ta smutná historie Rudých Khmérů velmi často připomíná), rádi vzpomínáme i na přejezd pouští ze západních egyptských oáz Siwa nebo na přenocování v poušti s dětmi v Maroku. A poslední měsíční cesta s oběma našimi kluky do Indonésie (Sulawesi a Lombok) byla hodně osobní. Kvůli mojí práci na zdravotnickém projektu na Lomboku jsme se teď v té zemi cítili jako doma. A co mi ty cesty dávají? Dobrou náladu a asi to samé, co se snažím ukázat dětem – vědomí, že všude žijí lidé trochu jinak, mají jiné zvyky, jedí jiné jídlo, staví si jiné domy – ale je fajn to vidět, je fajn to poznat, je fajn tu jinakost respektovat. Člověk tím získá větší nadhled, a více si uvědomuje souvislosti. Není pak tak úzkoprsý.

Možná ti nějaká země ale vzala iluze – je to tak?

Iluze mi vzala především Afrika – konkrétně Etiopie. Tam jsem ztratila růžové brýle, které jsem měla při pohledu na pomoc rozvojovým zemím. Etiopie je země, ve které údajně působí nejvíce neziskovek na světě. V Etiopii nemá žádné velké zájmy nějaká konkrétní země, která by ji v minulosti kolonizovala. Proto je otevřená neziskovkám odkudkoli. Etiopie je zvyklá stále dostávat. Když nedostane od jednoho donora, dostane od jiného. A neziskovky tam někdy fungují jen jako předvoj obchodních zájmů vlád zemí, ze kterých ty neziskovky jsou. Je to obecné tvrzení, bez jasných důkazů, vím. Takže jen jeden příklad. V Etiopii jsme kontrolovali jeden zdravotnický projekt s nejmenovanou neziskovkou. V tom projektu byly uloženy miliony korun, které pocházely právě i od naší vlády (konkrétně od České rozvojové agentury). Do Etiopie se v rámci toho velkolepého projektu mělo dodat know how špičkových českých lékařů a špičkové lékařské přístroje. Naše lékaře děkan tamní univerzity nechtěl ke studentům vůbec pustit (narušili by mu zřejmě jeho ego) a špičkové přístroje neměly využití (nikdo je totiž neuměl obsluhovat a k některým nebyly zase dodány nebo se složitě objednávaly náhradní díly). Hned vedle luxusně vybavené nevyužívané laboratoře tedy umírali pacienti úplně zbytečně. Kdyby se ty miliony věnovaly na jednoduchá, v místních podmínkách potřebná a dobře využitelná zařízení bez složitých náhradních dílů – kdyby se spolupracovalo s univerzitami, které o znalosti našich lékařů stojí – mohlo se skutečně zachránit úmrtí mnoha lidských životů. Když vidíte to plýtvání a jeho následky na vlastní oči, tak v tom prostě nemůžete jet dál a ztratíte ty iluze…

Proto ses rozhodla pracovat na malém, ale naprosto průhledném projektu…

Přesně tak. V Etiopii byl mimo jiné i lékař Dalibor Stoszek. I on byl zklamaný z těch velkých nákladných nefungujících zdravotnických projektů v Africe. Já jsem věděla o jednom přehledném vzdělávacím projektu české neziskovky Kintari na indonéském ostrově Lombok. Propojila jsem Dalibora s Janou Wolfovou, která projekt už přes deset let vede. Nápad byl napojit se na Kintari a rozšířit pomoc v dobře spolupracující komunitě lidí. Nejít pomáhat na zelenou louku – ale na místo, kde jsou na pomoc zvyklí, váží si jí, a postupně si začínají pomáhat i sami. Takže vznikl naprosto jednoduchý projekt organizace DORRA (Doctors for Asia). Ve školách Kintari vyučujeme zdravovědu, což má ohromný úspěch. Děti si tím zároveň trénují angličtinu, ztrácejí strach z lékařů, nacházejí motivaci se třeba v budoucnu doktorem nebo sestřičkou stát a zároveň svoje znalosti předávají rodičům. A poblíž této školy – v malé školce v džungli – má DORRA ještě klasickou ordinaci, ve které léčíme lidi z okolí. K některým špatně se pohybujícím pacientům nebo nemocným novorozencům dojíždíme na skútru přímo k nim domů. Plánujeme ještě „mobilní kliniku” v jedné tradiční sasacké vesničce. Každopádně pomáháme lidem s akutními potížemi a zraněními. Lidem, kteří by se jinak k lékaři obtížně dostávali.

Ty jsi koordinátorka projektu. Staráš se o komunikaci, ale to neznamená, že jsi nepřišla do kontaktu přímo s nemocnými. Je to tak?

To je právě úžasné na té mojí práci pro DORRA. Sáhnu si na všechno – i trošku na ty pacienty (kteří mají můj obdiv, že přede mnou neutekli). Při první cestě na Lombok s DORRA jsme totiž zjišťovali, kde bude nejlepší ordinovat, jaké pacienty budeme léčit, jak a čím je budeme ošetřovat. Vytvářeli jsme systém té naší pomoci. Pomáhala jsem, kde se dalo. Byla to smysluplná práce s konkrétními lidmi v nádherném terénu. Jen si to představte – ráno vstanete, sednete na skútr, jedete do džungle, tam postupně přijde třeba 60 místních lidí, pak dostanete kokos a jedete zpátky k moři domýšlet, jak to celé nastavit tak, aby to prostě dobře fungovalo. To byla radost! Nejsem misionářka – mě ta práce jen baví. A to, že tou svojí prací občas někomu pomůžu, je super bonus. Tak to, myslím, mají nastavené všichni z DORRA.

Na Lombok jsi letos v létě cestovala se svými dvěma syny. Jak vnímali tvoji práci tam?

Kluci mají jednu super vlastnost – jsou strašně zvědaví a zvídaví. A taky jsou na cestování od malička zvyklí – mají rádi nová místa a setkání s „novými” lidmi. Na Lomboku máme ještě k tomu příjemné (až rodinné) zázemí díky místním koordinátorům z Kintari. Tahle cesta naši rodinu hodně spojila. Když vás dítě vidí i při práci, myslím, že si uvědomí, že nejste jen maminka – ale že máte v sobě ještě něco jiného, osobitého, a že máte taky svoje starosti. Kluci viděli lidi, se kterými pracuji. Lidi, kterým pomáháme. Viděli ty totálně odlišné životní podmínky. Poznali, jak moc je důležitá angličtina i opravdu prazákladní znalost místních jazyků. A viděli, z čeho ten projekt DORRA vznikl – z jednoduchého nápadu, ze snahy zkusit to, ze snahy dodělat něco do konce, z víry, že věci jdou, když se chce. A to je to, co se snažíme našim klukům předat. Když máš nějaký sen, nápad – běž si za ním. Třeba to nevyjde, no a co? Ale ty jsi to zkusil! Nebudeš se tím pak dlouho trápit – protože jsi udělal, co bylo v tvých silách. O tom je i jedna pohádka z toho nového CD!

Chcete vědět více o českém projektu na Lomboku a o chystaném CD „Do Indonésie nejen za pohádkou”? Podívejte se na web a Facebook organizace DORRA!

DORRA je nezisková organizace založená a vedená lékařem Daliborem Stoszkem. DORRA spolupracuje s dobrovolníky z řad lékařů, sester a záchranářů. Tým DORRA mnoho let působil v zemích subsaharské Afriky. Teď se ale zaměřuje na lékařskou pomoc v Asii - především na indonéském ostrově Lombok! Lidé z DORRA tvrdí: „Nejsme žádní hrdinové. Děláme jen práci, která nás baví. A to, že tím někomu pomáháme, je jen velmi příjemný bonus.”