Klauni zdraví

Již před rokem 1989 se podařilo řadě našich pediatrů a psychologů odejet do západního zahraničí, kde měli příležitost seznámit se s některými aktivitami dětských oddělení v nemocnicích, které u nás v té době byly většinou neznámé. Při návštěvách lůžkových zařízení zjišťovali, že se mimořádná pozornost věnuje nejen vlastnímu diagnostickému a léčebnému programu, ale i péči o psychický stav dítěte a stejná pozornost je věnována i jeho rodině.

Začátkem 90. let začaly tyto aktivity pronikat i k nám. Některá naše dětská oddělení a kliniky se systematicky začaly zajímat o funkci tzv. herního specialisty, který plní důležitou roli v rámci lůžkového dětského oddělení nebo specializovaných ambulancí. Jeho úkolem je nejen odvést pozornost dítěte od faktu, že musí být opakovaně vyšetřováno, ale připravovat je psychicky na řadu často nepříjemných a náročných diagnostických a léčebných zákroků.

„Cliniclowns“

Projekt označovaný na Západě jako „Cliniclowns“ vychází zase ze známé skutečnosti, že dobrá nálada pacienta a jeho rodiny může podstatně ovlivnit proces stonání a úzdravy v příznivém smyslu. Latinské přísloví „mens sana in corpore sano“- „ve zdravém těle zdravý duch“ má u tohoto projektu zcela konkrétní náplň. Myšlenka, že by děti a jejich rodiče, resp. prarodiče mohli během pobytu na lůžkovém dětském oddělení pobavit klauni, k nám přichází z USA a západní Evropy.

Klauni, ať už profesionální herci (ale i neherci, např. sami lékaři-pediatři) přicházejí za dětmi až k jejich lůžku a snaží se jim zpříjemnit často dlouhé pobyty v nemocnici. Očekává se, že se klaunům podaří alespoň částečně odvést pozornost dětí od někdy nepříjemných chvil v nemocnici, pozitivně je motivovat ke spolupráci se zdravotnickým personálem a zbavit je prostě strachu před bolestivými a nepříjemnými zákroky, např. i pomoci hernímu specialistovi.

Je třeba zdůraznit úzkou spolupráci mezi klauny a ošetřujícím personálem, klauni musejí být odpovídajícím způsobem informováni o aktuálním zdravotním stavu dítěte a instruováni, jak dalece musejí jako laici brát v úvahu při svém kontaktu s dětmi a rodiči charakter nemoci.

Pro úspěšné rozvinutí programu „Cliniclowns“ je nutné, aby návštěvy klaunů byly pravidelné, alespoň 2x týdně, aby se klauni po určitou dobu příliš nestřídali a dokázali se s dětmi trochu seznámit. Děti se pak na jejich návštěvy cíleně těší, navazují s nimi kontakt, baví se. Ze zkušenosti je známo, že návštěvy klaunů působí pozitivně i na psychiku doprovodu, což jsou většinou rodiče.

Realizace projektu „Cliniclowns“ samozřejmě i něco stojí. V současném finančním stavu si ale české nemocnice těžko mohou dovolit něco podobného financovat. Tím sympatičtější je fakt, že se našli sponzoři (firmy), kteří se po dohodě s pediatry angažují a uvedené aktivity i vydatně finančně podporují.

Na posledním kongresu dětských lékařů v Brně v září 1998 dokonce klauni vystoupili i v rámci odborného programu, aby upozornili pediatry, že projekt si našel už cestu i do České republiky. Zájem se objevuje už i na jiných klinikách, resp. větších dětských odděleních, doufejme, že se najdou nejen další dobří klauni, ale i potřebné finance na krytí těchto aktivit.

Co na to sami klauni

„Pojďte, potřebuje rozveselit,“ řekla sestra a ukázala nám pokojík. Kývli jsme, vypjali hruď a vzápětí na sebe pohlédli ve velkém otazníku. Uviděli jsme totiž klasickou miminkovskou postel s mřížkou po stranách a v ní tak osmiměsíčního prcka. Trpěl zjevně anaklitickou depresí - komíhal se na všech čtyřech a drcal temenem hlavy o mříž postýlky. Takřka v pravidelných intervalech propukal v pláč. Když nás uviděl, rozplakal se znovu. Sundala jsem nos, vytáhla na pomoc kulicha a proměnila ho v panáčka. Zaujalo ho to, i když poprvé ne na dlouho. Při dalších návštěvách v průběhu příštích dvou měsíců nás postupně vítal bez pláče a se zájmem o nového „kamaráda“.

V motolské dětské nemocnici jsme od poloviny března 1998 a působíme zde na některých vybraných odděleních. Vybrána byla především ta, kde jsou déle hospitalizované děti. Za tu dobu jsme však nahlédli i na oddělení, která běžně nenavštěvujeme. Jednak díky větším dárkovým akcím našich sponzorů, které zahrnují pokaždé všechna oddělení, jednak díky jednotlivým prosbám a žádostem personálu nebo rodičů.

Jsme přesvědčeni, že to, co pomáhá krom léčebných procedur uzdravovat nejvíc, je zájem a sdílení o každého a s každým zvlášť.

Dva dvakrát týdně

Jsme tu spolu klauni dva a to je dobře, protože někdy je těžké všechnu přítomnou bolest a smutek unést a stejně tak je dobré dělit se i o radost. Je dobře, že jsme muž a žena a že máme oba letité zkušenosti jak s divadlem, tak s dětským publikem a s dětmi vůbec.

Chodíme za nemocnými dětmi vždy společně dva dny v týdnu, což je doba právě tak vhodná, abychom citově neotupěli. Přesto, že jsme oba dva již o mnoho dříve a častokrát hráli představení v ústavech pro mentálně postižené, v dětských domovech i nemocnicích, bylo pro nás první setkání se zdejším prostředím šokující. Pocity z tak velkého počtu pacientů se závažnými onemocněními jsou pro nás mnohdy i dnes stísňující samy o sobě, natož jde-li o děti a ještě když je poznáte zblízka. Má-li se kdo v tomto prostředí pohybovat každý den osm a více hodin denně, vyžaduje to buď zvlášť disponované a vědomé jedince nebo „hroší kůži“, která však může vést právě k oné citové otupělosti.

Dva dny v týdnu jsou, zdá se, zvláště u tohoto povolání, na pomezí divadla a terapie, přesně zvolenou hranicí. Nejde totiž výhradně o to kdykoli vstoupit, předvést své kousky a pak sklidit potlesk, sbalit fidlátka a odejít. Jde o navázání - neváhám říci - blízkého vztahu a teprve skrze něj „předvést“ jiný pohled na svět – a právě na ten zdejší -– než jaký je tu běžný.

Jiný pohled

Cesta nemoci je pro mnohé cestou uzavření se do sebe a naším „jiným“ pohledem je nabízet možnost bezpečně se otevřít. Postavy klaunů a jejich červené nosy jsou k tomu jedinečnou příležitostí pro děti, a často i pro dospělé. Červený nos ospravedlňuje nejen blázniviny naše, čímž skýtáme i bezpečnou možnost smát se jim, ale nabízí ochranu i pro drobné bláznivé kousky dětí samých, což by si jinak těžko dovolily. Krom tahání „za šosy“ a legrácek na náš účet si mohou např. i dovolit vynadat nám nebo nás poučovat a jinak „dospělácky trápit“. Můžeme se tak dotýkat jejich radostí, smutků a starostí a přesto je nechávat tak, jak jsou, bez mentorování a hodnocení toho, jak se chovají nebo by se chovat měly.

Necháváme na nich samých, zda za naší asistence chtějí ze svých někdy těžkých nálad vyjít. Většinou chtějí. Často jim dosud jen chybí impuls a nebo nevědí jak. Rozesmávat za každou cenu úkolem klauna ve své podstatě není - úkolem klauna je „nastavit zrcadlo“ v popisování a současném dění se toho, co je - v novém zacházení s tím, a skrze to poukázat na to, co chybí. Pokud to udělá dobře a jasně a se zdravou nadsázkou, smích se dostaví sám a zákonitě. Je totiž jen jiným pohledem na známé skutečnosti.

Uvědomila jsem si to znovu právě v okamžiku, kdy jsem

vstoupila na oddělení a „zapomněla se vyladit“. Měla jsem ve tváři zamyšlený výraz svých tehdejších starostí a se sklopenou hlavou jsem kráčela k ošetřovně. Jedna z maminek, která šla proti mně chodbou se zastavila a rozesmála se na celé kolo: „Vy jste dneska legrační.“ Probrala jsem se, zdvihla ramena co nejvýš až k uším, vteřinku je tam podržela a pak je nechala spadnout s hlubokým vzdechem zase až dolů: „Mám starosti,“ jukla jsem na ni zespodu. „No právě,“a smála se dál a dál.

Neplatí předem daná pravidla

V počátcích pro nás byla práce obtížnější i proto, že jsme nevěděli, co si můžeme dovolit říkat a dělat, a co nikoli. Krom vnitřního nasazení, zápalu pro věc a ohledu na jednoho každého diváka především zde totiž neplatí žádná předem pevně daná „pravidla“ týkající se délky představení, počtu diváků a s tím spojených konvencí. Na druhé straně je dobré vyvarovat se spousty věcí běžných v „normálním“ životě. Představení pro celá oddělení volíme méně často - a když, i tak se vždycky najde dost dětí, které nemohou opustit lůžko a přesto nás musejí vidět.

Janík, který při prvním setkání s námi předešlého týdne nebyl s to nám ani pokynout na pozdrav a o němž jsme pochybovali, že nás vůbec vnímal, se nechal za asistence babičky sundat z postýlky, aby nám šel naproti a abychom neminuli jeho pokoj a nezapomněli na něj.

I naše divadelní práce je v tomto prostředí součástí zdravotní péče a je tedy podřízena zejména momentálním, individuálním možnostem dětí. Znamená to „navíc“ kontakt s lékaři, psychology a sestrami na odděleních, abychom věděli, na který pokoj a zda vůbec můžeme vejít. Ani toto svolení však ještě není automatické povolení ke vstupu do soukromí nemocných dětí nebo jejich rodičů, kteří zde se svými ratolestmi často pobývají. Důvody jejich možného odmítnutí jsou nejrůznější a občas máme pocit, že nás rodiče potřebují víc než jejich děti.

Vstoupili jsme do pokoje a setkali se tu s maminkou, která vůči nám zaujala zjevně odmítavý postoj hned, jak nás viděla. Byla na ní patrná zloba, přestože neříkala nic - nevěděli jsme, co s tím. Beze slova odejít? Nebo jen tak něco plácnout?

„Vy se na nás možná zlobíte, protože máte dojem, že se smějeme v prostředí a situaci, kde se to nehodí,“ osmělil se můj kolega. Pohlédla na nás zdola, stále mlčky, a teď už i zkoumavě, opřená o dětskou postýlku. „Možná máte dojem, že si děláme legraci z vašeho utrpení a z nemoci vašeho dítěte.“ Přikývla: „Je to hrozný,“ a rozpovídala se.

Improvizace a individuální přístup

Základem naší práce je improvizace - herní i slovní. A přestože i my používáme mnohé z předem připravených gagů a hříček, je jisté, že „umělecká návštěva“, která přijde jednou do roka předvést předem „pevně nazkoušené hodinové vystoupení“, je z hlediska přípravy v mnohém jednodušší a i hodně odlišná. Stěžejním principem v oblasti profesní i té jednoduše lidské je tu individuální přístup, byť i jen v tom, že jedno představeníčko hrajete ten den po několikáté - a právě pro toho „jediného“ a vždycky trochu nebo úplně jinak.

Základní devizou v „představování se“ je pro klauny v nemocnicích vztah k druhému. Někdy je tu nejlepším uměním se prostě vzdát a nejdříve nechat děti vypovídat se, vyslechnout jejich stesky a přijmout to tak, jak to cítí. Nebo se jich na to umět zeptat, nebo to malé dětské „stýskátko“ pohladit a nebo mu něco pošeptat.

Mohlo by se zdát, že od toho jsou tu výhradně dětští kliničtí psychologové a lékaři. Jenže oni nosí bílé pláště a tak se k nám občas dostanou i informace, které jsou důležité z hlediska psychického a tedy i fyzického zdraví dětí. V takovém případě jsme i prostředníky mezi dětmi a personálem a vážíme si toho. Máme tu vlastně svým způsobem výsadní postavení vůči všem - v dobrém i zlém. Můžeme si tu a tam dovolit říci, co by jiný nemohl, a tu a tam dostaneme za vyučenou, aniž to patří nám samým. Tu a tam jsme slyšeni i v tom, co jiní říkají dlouho neslyšeni, a na druhé straně nejsme někdy slyšeni jen proto, že jsme „šašci“.

Hluboký smysl

Jsme přesvědčeni, že působení klaunů v nemocnicích vůbec má hluboký smysl právě v onom nabízeném šaškovství a regulérní jinakosti, což mohou jen stěží zastupovat např. i takové profese, jako jsou herní specialisté. Ti mohou totiž nabídnout „nadsázku“ jako zpestření a vybočení, zatímco pro nás - klauny - je to denní chleba. Nabízet „šaškoviny“ jako samozřejmost však vyžaduje nejen dávku odvahy, ale i energie. Přesto je to práce obohacující a krásná.

Nedávno za námi přišel malý Roman, kterého vídáme už přes půl roku, a podával nám svého jediného plyšového kamaráda Tygra. Byl to tygr a podle toho se i jmenoval. „Na, vem' si ho, on je taky kamarád jako ty.“ (Naštěstí nám Tygr pošeptal, že by se mu stýskalo, a tak s námi chodí jen při našich návštěvách po oddělení.)

Jedním z velkých zážitků pro nás bylo i konstatování asi tříletého chlapce, který se s námi setkal v nemocnici při dárkové

akci ke Dni dětí: „Já to věděl, klauni žijou!“

Nezbývá, než si přát, aby se našli i další osvícení sponzoři a další primáři, jakými jsou ti naši, aby klaunů v nemocnicích mohlo žít podstatně víc.

Co na to rodiče

Během posledního roku jsem strávila v nemocnici se svou dcerou spoustu času a mohu tedy porovnávat tzv. „dobu před klauny“ a „dobu s klauny“. Díky tomu, že jsme z Prahy, jsem mohla využít skvělé nabídky, být s dcerou každý den od rána do večera, být u ní, když je jí smutno.

Ale je spousta dětí, které nemají to štěstí, aby u nich mohli být rodiče každý den, pacienti jsou ze všech koutů naší republiky a většina rodičů nemá možnost všeho nechat a trávit v nemocnici veškerý svůj čas. Někteří rodiče to dokonce ani nechtějí – těch je naštěstí ale velmi málo.

A tak jsem díky každodennímu pobytu na oddělení měla možnost sledovat i reakce dětí, které jsou v nemocnici bez rodičů a čekají na jakékoliv rozptýlení. Dětem, za kterými chodí stále rodiče, tito pacienti i závidí - návštěvu, dárky, popovídání...

A najednou se tady objevili klauni! Klauni, kteří přijdou i několikrát v týdnu, děti oslovují křestními jmény, mají plné kapsy drobných dárků pro každého a vždycky dobrou náladu. A co víc, klauni si popovídají, zatáhnou děti, sestřičky a rodiče do svých her. Děti najednou vidí, že i jejich „dospěláci“ mají smysl pro humor a umějí si hrát. V době „před klauny“ se děti neměly na co těšit, teď je vítají jako své staré známé. A to je moc dobře.

Pokud jde o moji vlastní dceru - je jí 10 let. A když ležela na posteli a řekla jsem, že jdou klauni, tak jí začínající puberta nedovolila říci, že je ráda uvidí, hned tvrdila, že je nechce. Ale když dorazili až k ní do pokoje, poznala jsem, že je ráda a jenom se to stydí přiznat. A určitě byla později ráda, když si s ní klauni při další návštěvě povídali a pokaždé pro ni měli malý dáreček.

Klauni nevynechávají na oddělení ani pokoje se staršími dětmi a dorostenci, ti z toho mají také legraci. Nakonec tedy znovu ráda opakuji: klauni v nemocnici na dětském oddělení - to je prima nápad!