Předškolák v náhradní rodinné péči

Toto vše vstupuje do hry jak u dětí, které vyrůstají v biologické rodině, tak u dětí, které vyrůstají v pěstounské či adoptivní rodině.

To vše však může vytvářet – vedle možných nedorozumění mezi dítětem a rodiči – také možnost či možnosti a vhodné podmínky pro to, abychom dítěti sdělili pravdu o jeho situaci, o tom, že je osvojené či svěřené do pěstounské péče. Tyto pojmy jsou ovšem pro dítě ještě příliš složité a není třeba, aby se v odlišných formách náhradní rodinné péče vyznalo a orientovalo. Důležité je, aby vědělo, že se sice svým rodičům nenarodilo, ale že si je rodiče – právě toto dítě, tohoto kluka či děvče – vybrali a přijali je za své. A tak vznikla jejich rodina, jejich nová rodina, kde má dítě svůj stabilní domov, svou jistotu a bezpečí.

Způsobů, jak tuto okolnost dítěti sdělit, je více. Na jedné straně lze zcela obecně konstatovat, že některým rodičům se jejich dítě narodí (nejprve vyrůstá u maminky v bříšku a pak mu v porodnici pan doktor a sestřičky pomohou dostat se z bříška ven), a někteří rodiče si své dítě sami vyberou, protože některé paní, kterým se dítě narodilo, se o dítě starat nemohou – jsou nemocné a o děťátko by se nemohly dobře postarat. Na straně druhé můžeme vyprávět dítěti pohádku o tom, jak byla jednou taková holčička (či chlapeček) jako ty a ten se narodil jedné paní, která se nemohla o ní (něho) starat, ale přála jí (jemu) dobrou a hodnou maminku a když se taková našla, vzala si (s tatínkem) holčičku (chlapečka) k sobě domů a všem jim bylo dohromady dobře. A právě tak to bylo u nás – můžeme dodat někdy později. Vždy by ovšem mělo takové vysvětlení být přiměřené chápání dítěte, mělo by mít jasnou dějovou linii a dítě by nemělo být přetěžováno či zahlcováno zbytečnými detaily. Rovněž by měla být vzata v potaz dosavadní historie a zkušenost dítěte. Jiná situace vznikne tam, kde si rodiče přivedou do rodiny tříleté či starší dítě, jiná tam, kde dítě vyrůstá v rodině od nejútlejšího dětství. (Pokusíme-li si sami vybavit své první vzpomínky, zjistíme, že se většinou datují z doby, kdy nám bylo tak kolem tří let – někdy o něco dříve, někdy o něco později. Souvisí to se zráním nervové soustavy a s tím souvisejícím rozvojem vědomé paměti.)

I tak však nemusí být takové jednoduché vysvětlení pro náhradní rodiče lehkou záležitostí. Mnohdy se stává, že zatímco předškolní dítě „bojuje“ o svou autonomii a snaží se iniciativně ve svém světě prosadit, jeho osvojitelé či pěstouni „bojují“ o svou identitu, své autentické – osvojitelské či pěstounské – rodičovství. A to bývá mnohdy obtížné zejména tam, kde přetrvává nedořešený vnitřní konflikt či pocit viny (povětšinou zcela zbytečný a neodůvodněný), že nemohou naplnit své biologické rodičovství. A zde je dobré si znovu uvědomit, že z hlediska dítěte – našeho dítěte – je rodičem ten, kdo se o ně otcovsky a mateřsky stará, kdo se k němu jako matka a otec chová. To – a nic více a nic méně – je pro dítě v této době to nejdůležitější: mít své lidi, „svou mámu“ a „svého tátu“, popřípadě i babičku, dědečka a další příbuzné. Rodiče však jsou těmi, kdo kladou základy jeho jistoty, důvěry, pocitu bezpečí, sebedůvěry, autonomie a budoucí identity.

Již zmíněná „zpropadená“ identita vlastně znamená být sám sebou – vědět, kdo jsem, kým jsem, kam patřím, ke komu či k čemu se hlásím. A aby dítě mohlo toto vše později v životě, většinou v době dospívání, získat, musí mít možnost opřít se o někoho, kdo sám sebe již našel, kdo ví, kým je a oč usiluje. V našem případě tedy potřebuje rodiče, který zcela přijal své „náhradní“ rodičovství s plným vědomím, že toto rodičovství není ničím méněcenným, méně kvalitním, méně dokonalým než rodičovství biologické, ale je něčím svébytným, unikátním, jedinečným, něčím, co je v jiném smyslu dokonalé, kvalitní a právě pro toto dítě nezbytné.

Snaha předstírat, že tomu tak není – že toto naše dítě se nám narodilo jako většině ostatních kolem nás – je úsilím, které se jen velmi obtížně zbavuje břemene úzkosti a nejistoty, která pramení z toho, že sami víme, že „ve skutečnosti“ tomu tak není. A někde v hloubi duše tušíme, že nás neohrožuje nějaké neznámé nebezpečí, ale to, že by mohl vyjít najevo skutečný stav věcí. Utajovaná pravda spoutává – spoutává tím, že vše, co přichází, může znamenat, že by mohla být – leckdy nevhodným a nečekaným způsobem – zveřejněna a sdělena našemu dítěti, před nímž jsme ji až doposud utajovali. I zde platí, jako kdekoliv jinde v procesu výchovy, že z pravdou si nelze zahrávat. Pravda sdělená včas, vhodným způsobem, s láskou a porozuměním nespoutává, ale naopak osvobozuje. Především nás, jakožto „náhradní“ rodiče, ale v důsledku i dítě, které zná svou situaci a nemůže být zaskočeno tím, že se jednoho dne dozví, že ti nejbližší, nejspolehlivější a nejmilovanější mu v takovéto důležité věci lhali. Jak říká na jednom místě profesor Zdeněk Matějček: „Jestliže je jakákoliv rodičovská identita založena na nepravdě, je velmi vratkou základnou, na níž by měla být budována životní jistota dítěte.“

Soudím, že by v této souvislosti neškodilo, kdybychom si připomněli desatero prof. Matějčka pro náhradní rodinnou péči:

1. Tedy za prvé a znovu: nebojme se přijmout své „náhradní“ rodičovství za své!

2. Nebojme se o lásku dítěte! Vzájemný vztah se vytváří tím, jak spolu dennodenně žijeme.

3. Nebojme se pracovat na sobě samých! Svému dítěti můžeme porozumět jen do té míry, do níž jsme porozuměli sobě samým. A porozumění je prvním předpokladem účinné péče a pomoci, kterou naše dítě potřebuje. Nebojme se učit po celý život – a to i od našich dětí.

4. Zatajená pravda je v mezilidských vztazích nebezpečná. Nový svazek nemůže pojistit sebelepší zákon (natož pojišťovna), nýbrž pravda!

5. Dítě má o sobě vědět víc, než vědí ostatní. Nemělo by být zaskočeno nečekaným sdělením důležitých informací o svém původu a historii.

6. Nestačí sdělovat, je třeba sdílet! Nečekejme, až se dítě začne samo vyptávat, ale začněme při vhodné příležitosti vyprávět sami!

7. Dítě sice není z nás, není „naší krve“, ale je naše! Bezpodmínečné přijetí dítěte je nezbytnou podmínkou dobrého rodičovství.

8. S horším raději počítejme (ostatně to je dobré v celém našem životě), tím lepším se dejme překvapit. Výchova a rodičovská péče nejsou všemocné – nemějme přepjatá očekávání a nadměrné, dítěti nepřiměřené požadavky!

9. O vlastních, biologických rodičích říkejme dítěti jen to dobré! Vždy je možné ukázat jejich nemoc či nemohoucnost, nedostatek podpory a pomoci z okolí, nešťastnou shodu okolností. Nesuďme a neodsuzujme.

10. Neizolujme dítě v kruhu nejužší rodiny! Otevřené rodinné společenství je tou nejlepší školou života a mezilidských vztahů. A modely, které dítěti v tomto ohledu nabídneme, je budou provázet po celý jeho život.

Je to všechno zdánlivě docela snadné, ale zkusme se nad tím společně zamyslet!

Zkusme o tom hovořit s našimi nejbližšími – přáteli či příbuznými. Připravme se včas. To, co nás může nejvíce (a často nemile) překvapit a zaskočit, jsme většinou my sami. Sebeporozumění je prvním předpokladem porozumění druhému člověku a dítěti především. A je-li doprovázeno schopností vcítění, schopností empatie, je i předpokladem dobré rodičovské péče a výchovy.