Objeví-li se v rodině problém s drogami u dítěte nebo dospívajícího, jsou to v naprosté většině případů rodiče, kdo vyhledá odbornou pomoc. To je pochopitelné vzhledem k tomu, že experimentování či rekreační užívání návykových látek pro dospívajícího subjektivně obvykle nepředstavuje větší problém.
Co rodiče od návštěvy odborného zařízení očekávají? Velice často čekají, že jim odborník odhalí příčinu problému (kde se to v něm vzalo, kde jsme udělali chybu, kdo za to může…?) a že dostanou rady nebo instrukce (jak se máme k němu chovat, jak máme postupovat…?). Také není neobvyklé, když si rodiče představují, že odborník dítěti užívání návykových látek rozmluví (vysvětlí, jak je užívání drog rizikové, převypráví pár odstrašujících příběhů…), když jejich domluvy u dítěte nezabraly.
Tato očekávání jsou pochopitelná a legitimní a je bezesporu na místě, když se rodině dostane základních informací a poradenství ohledně užívání návykových látek a rizik s tím spojených. V praxi se ale ukazuje, že rady a informace často nestačí k uspokojivému vyřešení problému.
Pokud totiž vycházíme z předpokladu, že problém s drogami je "poruchou" nebo "nemocí" dítěte, kterou je možné "opravit", a zaměříme se pouze na problém bez ohledu na celý rodinný kontext, může se stát, že vyřešení problému bude z dlouhodobé perspektivy neuspokojivé, to znamená, že bude pouze dočasné nebo dojde ke vzniku potíží jiných.
Podívejme se na problém, který se v rodině vyskytl (užívání drog), trochu jinak. Představme si rodinu jako živý organismus, který dobře a zdravě funguje, když jsou zdravé jeho jednotlivé části, ale také když jsou spolu jeho jednotlivé části v rovnováze, jsou mezi nimi zdravé interakce a jasné hranice. Tak jako živý organismus roste a vyvíjí se, tak i rodina prochází vývojem. A vývoj rodiny s sebou nese nároky na její jednotlivé členy, aby se stále znovu přizpůsobovali novým podmínkám a změnám u ostatních členů rodiny. Asi každý známe ze své zkušenosti, že zcela jiným životem žije rodina s malými dětmi, rodina s dospívajícími dětmi nebo rodina s dospělými dětmi, které se osamostatňují.
Zdánlivě je to naprosto jednoduché a samozřejmé, ale v životě mohou nastat situace, kdy potřeba vývoje jednoho člena rodiny se dostane do protikladu s potřebou jiného jejího člena. Tehdy je vzájemné přizpůsobení obtížné a vývoj rodiny jako systému se zastaví. Jestliže si například dcera přeje odejít z rodiny a osamostatnit se, ale vztah rodičů už léta nefunguje a je založen pouze na společné péči o dítě, dostává se dcera do patové situace, kdy stojí její potřeba osamostatnění proti potřebě zabránit rozpadu rodiny (rozchodu rodičů) po "vyprázdnění hnízda".
A právě takové na první pohled bezvýchodné situace se mohou stát momentem, kdy některý člen rodiny (a často je to dítě nebo dospívající) "vyřeší" situaci nějakým "nouzovým" způsobem - např. výše zmíněná dcera, která si nemůže dovolit dospět a odejít z rodiny, si zvolí cestu "falešné separace" od rodiny únikem do světa drog a vrstevnické party, a rezignuje na běžné snažení a usilování o dozrání v zodpovědného dospělého jedince.
Podobná "nouzová" řešení jsou pro celou rodinu jistě velmi riziková, ale je třeba přiznat, že často je to právě problém dítěte, který zafunguje jako poplašný signál, že v rodině cosi není v pořádku, a přiměje rodinu k tomu, aby dosud neviděné (a často letité) problémy začala řešit. Takže, vrátím-li se na začátek, někdy se zdá, že ten, kdo rodinu do terapie přivede, je ve skutečnosti právě ten, komu se tam nejméně chce - dítě nebo dospívající.
Vzpomínám si na rodinu, kdy matka při posledním sezení rodinné terapie říkala, že když nás vyhledala, přiváděla nám syna, abychom s ním něco udělali. Teď si uvědomuje, že i ona sama má řadu nevyřešených osobních i partnerských problémů, které musí řešit, aby mohl lépe fungovat její vztah se synem.
Zamýšlím-li se nad příběhy rodin, které přicházejí do rodinné terapie s potížemi spojenými s užíváním drog, velmi zjednodušeně se dá říci, že drogy mohou být pro rodinu signálem: "Pozor, něco se děje!", nebo "Pozor, nic se neděje (a dít by se mělo)!"
V tom prvním případě je v rodině nějaký aktuálně probíhající problém, na který dítě nebo dospívající reaguje (často zcela neúmyslně, iracionálně) rizikovým chováním či užíváním drog. Například: Rodičům se rozpadá partnerský vztah, mají časté hádky a problém v komunikaci. Důsledkem je nesoulad ve výchově, rodiče své děti vedou "jeden čehý, druhý hot", nejsou schopni držet při sobě. V podobné době začne jejich syn chodit za školu, potuluje se s partou a kouří marihuanu, zanedbává svoje povinnosti i péči o svůj zevnějšek, chodí domů jindy, než řekne, s rodiči nekomunikuje. Spoléhá se na to, že co jeden zakáže, druhý povolí, trest, který jeden uloží, druhý odpustí. Obavy o syna přimějí rodiče spolupracovat ve výchově, domlouvat se spolu na pravidlech, které dětem v rodině dávají, a respektovat se vzájemně jako rodiče svých dětí - bez ohledu na to, jaké mají problémy jako partneři.
Případy typu "Nic se neděje!", to jsou situace, kdy jako by se v rodině zastavil čas. Rodiče často říkají "dosud všechno fungovalo výborně, a najednou…!". Napadá mne příklad rodiny, kdy přišli rodiče s problémem, že se dcera začala toulat po nocích, doma se prakticky nezdržuje, je stále s partou, s níž konzumuje alkohol, vrací se domů opilá a chová se k nim hrubě. Po zmapování rodinné situace jsme zjistili, že patnáctiletá dcera dosud nemá doma svůj vlastní pokoj, ale sdílí ložnici s rodiči. V koupelně ani na WC nemá možnost se zamknout. Nemůže si domů přivést kamarády, protože by tím z pohledu rodičů narušovala život rodiny v malém bytě. V tomto případě jako by rodiče nestihli zareagovat na vývoj své dcery, na její měnící se potřeby, vývoj rodiny se zastavil, ustrnul. Svými potížemi, které dcera bezpochyby nepůsobila rodičům záměrně a cíleně, se dceři podařilo rodiče přimět k tomu, aby přehodnotili svůj pohled na ni jako na dospívajícího člověka, který potřebuje více soukromí a prostoru i času pro sebe i pro své vrstevníky.
Stejně jako živý organismus i rodina má naštěstí velmi dobrou schopnost opravovat sama sebe, má velký sebeúzdravný potenciál. Krizová období se vyskytnou v každé rodině a ve většině případů je rodina vyřeší sama bez potřeby jakékoliv pomoci zvenčí. Někdy se však ukáže, že řešení, která byla dříve v rodině účinná, nezabírají a nebo problém trvá příliš dlouho a rodina je vyčerpaná. V takových případech není ostuda vyhledat odbornou pomoc. V případě, že rodina najde odvahu otevřít dveře do svého soukromí někomu cizímu, nabízí se jako účinná forma pomoci právě rodinná terapie.
Objeví-li se v rodině problém s drogami, je to vždy velmi bolestivé a vyčerpávající. Ale není to beznadějné. Tedy v případě, že jsme ochotni otevřeně o věcech mluvit a že najedeme odvahu ve své rodině něco změnit - i kdyby jen pohled na sebe samého.
Autoři článku pracují jako rodinní terapeuti v Centru poradenství pro mládež a rodiny, o.s. Prev-Centrum.
Skok