Dcera měla šťastné dětství...

Holka, které se sotva přehoupla dvacítka, přece o životě nemůže nic vědět. Ano, skutečně nevím, jaké je to třeba právě vychovávat dítě. Jaké je to pracovat a na rodinu vydělávat, protože jsem si zatím vyzkoušela jen pár brigád. Zato už jsem ale stihla razantně přehodnotit svůj životní postoj. Jen si kolikrát říkám, jestli to stálo za to...

To, že člověku lajnují život rodiče, může být výhoda maximálně pro velmi submisivní dítě, které navíc neví co chce. I v tomto případě však pouze do doby, než potomek dospěje a je potřeba, aby se postavil na vlastní nohy. Pokud ale přijde dítě zpravidla už dospívající s představou, která se do jasného rodičovského plánu jaksi nehodí, je na problémy zaděláno. Jako v mém případě.

Chci pomáhat lidem. Toto bych se asi nikdy neodvážila říct. Jednak kvůli tomu, že zní tato věta jako klišé a taky kvůli tomu, že jsem vždycky spíš toužila jen po tom, abych se někde našla. Bylo mi tedy vlastně jedno, jestli právě ve svém nynějším oboru - zdravotnictví. Kolem třináctého roku se mi ale moje představa začala blížit tomu, co je mým cílem teď. Stát se zdravotní sestrou, která nikdy nebude žádná Florance Nightingale, ale bude žít a pracovat tak, aby se sama před sebou nemusela stydět. Naši si ale vysnili něco jiného...

"Půjdeš na gympl a potom na fildu. Nebo na žurnalistiku..." Kdyby toto jejich přání bylo formulované trochu jinak, snad bych porozuměla. Pokud by se mnou o mé volbě mluvili jinak než stylem "To chceš vytírat starejm dědkum posr...ý pr....?" a "My tě vykopem z domu!!!", nejspíš bych vycítila, že jim na mně záleží a že nejsem jen nástrojem k uspokojováním těchto jejich přání. Takto mi bez dlouhého ptaní napsali přihlášku na podle nich nejlepší možnou školu - jedno z nejprestižnějších gymnázií v republice a dál se se mnou odmítli bavit.

Nemyslete si, že takovéto chování typu "my víme všechno lépe" se projevilo jen v tomto případě. Když jsem se třeba na základní škole stala obětí šikany, protože jsem byla podle svých spolužáků šprtka, řekli mi naši jen, že je určitě provokuju. Jenže já opravdu nejsem otloukánek. Situaci vyřešil člověk, kterému dodnes soukromě říkám "Bůh ze stroje" a já se potom naštěstí aspoň trochu vzpamatovala. To podstatné se ale (zatím) nezměnilo a možná už ani nikdy nezmění. Naši nepřestanou vidět chybu ve mně, když se děje něco špatného. Zejména v oné nedávné minulosti.

Po celé čtyři roky jsem byla ta nevděčná kr..á, která se odmítá učit. Kterou nikdy nikdo nebude mít rád. Kdykoliv mě něco trápilo, mohla jsem si za to zase jen já. Prý že nejsem normální, když si dovolím nenávidět svou školu. Kdykoliv padla nějaká zmínka třeba o psychické chorobě, kterou jsem podle nich určitě měla, nebylo to tónem, který by měl v sobě zakódován sdělení: "Bojím se o tebe, chci ti pomoct...", ale: "Jsi divná a lidi, co jsou podle nás divní, my nesnášíme..." Nebýt snad jediné opravdové kamarádky, kterou jsem v té době měla, nevím, jak bych ty čtyři roky naplněné tlakem, nenávistí, opovržením a cíleným snižováním sebevědomí ze strany rodičů zvládla. Každopádně právě teď, po téměř roce a půl, už můžu říct: "Pomalu začínám zvládat svůj život a mám pocit, že za něco stojí."

Když si vzpomenu, jak mi naši vtloukali do hlavy, že si na vysoké rozhodně nenajdu kamarádky, že tam je holčičí kolektiv, rozumějte samé slepice, jak mi přáli, aby mě co nejdřív seřvala nějaká protivná učitelka nebo vrchní, už se málem směju. Ne kvůli tomu, že by na takovýchto manipulativních větách snad bylo něco k smíchu, ale protože mně pomohly onu manipulaci odhalit. Mým vyučujícím se už skutečně pár věcí nelíbilo a dokonce už jsem zažila i pár horkých chvilek, ale přes to všechno bylo znát, že jim na jejich svěřenkyních záleží. Moje spolužačky si sice asi z opatrnosti nepouštím tolik k tělu, abych o některých z nich mohla říct, že jsou moje dobré kamarádky, ale můžu o nich říct, že jsou většinou milé a empatické. Konečně se ve škole cítím tak, jak se v ní asi žák nebo student cítit má. Sem patřím, tady chci získávat vědomosti, tohle je místo, kde se necítím vykořeněná.

V době, kdy jsem si pomalu začala uvědomovat, že lásku si zaslouží každý, jsem navíc změnila i pohled na vztah se svým přítelem. Do té doby jsem totiž byla takovým slonem v porcelánu, který se neštítil použít citové vydírání. On, ne princ na bílém koni, ale člověk co stojí při mně, tuhle pozitivní změnu taky zaznamenal a já si můžu jen tajně přát, aby se náš vztah znovu dostal do normálu. Je to běh na dlouhou trať, ale co je život? Nic jiného než maraton! A já chci tenhle běh zvládnout se ctí.

Jestli mám taktiku na další část - mateřství? Věřte, že zatím ne, a ani mít nechci. Byla by hloupost říkat si třeba: "Nikdy své dítě neuhodím...". Přestože mám zkušenost i s fyzickým trestem, který by se rozhodně nedal nazvat jednou výchovnou a dokonce chybělo málo, aby byl vyšetřovaný policií, nedávám si takovýto cíl. Nač si vyčítat, že jsem selhala, kdybych potomka v nějaké vypjaté situaci JEDNOU pleskla přes zadek? Můžu používat maximálně vlastní rozum a cit. A to rozhodně není málo. Dokonce je to víc, než pouze "uspokojovat bio-psycho-sociální potřeby", jak se tak hezky ošetřovatelskou hantýrkou říká. Zodpovědnost za dítě, potažmo později dospívajícího, je jedna věc. Za to, po čem opravdu touží, zodpovídá každý jen a jen sám sobě.

Závěrem už jen doplním to, na co jsem se tímto článkem snažila odpovědět. Kdybych řekla, že bylo moje dětství příšerné, opravdu bych zřejmě byla nevděčná. Navíc, kdo měl doma úplnou idylu... Teď, kdy se začínám vážně zamýšlet nad dalšími radikálními rozhodnutími, jako třeba stěhováním, docela ráda konstatuju, že tato hořkosladká doba už je pryč. Můžu se už jen poučit z historie, abych si ji za pár let na opačné straně bariéry pokud možno nezopakovala.