Jak chránit přírodu a nejít všem na nervy?

V první třídě zachraňoval žížaly a šneky na silnicích a pavouky vynášel z bytu „za lepším“.

Jak ale Ivan dospíval, pochopil, že zachraňování žížal po dešti není principiální pomocí přírodě, a hledal něco účinnějšího. Až se stal vášnivým zastáncem třídění odpadu. Sám třídil, co se dalo, a nosil to do sběrného dvora. Též začal ke třídění nutit své rodiče a bratra, poučoval spolužáky. Když šel kolem kontejneru na směsný odpad, a viděl z něho čouhat papírovou krabici, vzal ji a hodil do kontejneru na papír. Přitom si ale všiml, že v kontejneru jsou i další tříditelné položky. Až u popelnic trávil dlouhé hodiny. Po návratu domů následovaly pravidelné hádky s rodiči. Když viděl bratra vyhodit lístek od tramvaje do obyčejného koše, skončilo to rvačkou. Brzy Ivan neměl už skoro žádné kamarády, a čím více času trávil tříděním odpadu, tím zoufaleji si uvědomoval beznadějnost svého počínání. Dnes už odpad nijak zvlášť netřídí. Pomohli mu na psychiatrii.

Ivanův příběh sice vyhnalo do extrému psychické onemocnění, podobné pocity však zažívá v souvislosti s ochranou přírody řada z nás. Mnoho ochránců přírody se dostává do konfliktu se svým užším i širším okolím, což může kazit dobré vztahy a v konečném důsledku mít i negativní efekt na přírodu.

Proč vyvolává zdánlivě tak samozřejmá záležitost, jakou je ochrana přírody, mnohdy tak vášnivé emoce? Namísto zneužívání strachu a vyvolávání výčitek svědomí uděláme lépe, když napojíme řešení environmentálních problémů na naději, radost a ušlechtilost.

Cesta výčitek, stesků a strašení

Jako dítě jsem milovala přírodovědné pořady v televizi. Lhostejno, zda šlo o záběry ze savany, pouště, podmořského světa či českých lesů, fascinovaně jsem seděla před svítící bedýnkou, obdivovala mravence a orchideje, vzdychala nad krásou lužních lesů a vžívala se do všech možných zvířat. Jedna věc mě však ničila. Nikoli to, že elegantní antilopa skončila ve lvím žaludku - to se prostě rozumí. Nesnášela jsem časté povzdechy autorů takových pořadů o tom, že ten krásný ráj, který zrovna pozoruju, asi brzo zanikne. Řeku čím dál více otravují pesticidy spláchnuté z polí, les brzy padne za oběť dřevorubcům a sloni pytlákům. „To je hrozný! Proč tomu někdo nezabrání? A co s tím mám dělat já?!“ Ničila mě vlastní bezmocnost a utápěla jsem se ve vzteku na všechny dospělé, kteří tomu mohou zabránit a nečiní tak. Jen pomalu mi docházela složitost problematiky ochrany životního prostředí, ekonomické, sociální, politické a psychologické jevy, které se zde prolínají.

Ochránci přírody to věru nemají lehké. Ve svém sisyfovském úsilí se denně utkávají s arogancí velkých firem, hulvátstvím jedinců a zkorumpovaností úřadů. Není proto divu, že se mnozí z nich ve svém zoufalství uchylují ke steskům, výčitkám a strašení. Hrozící ekologickou katastrofu líčí téměř jako armagedon, jenž přijde jako trest za naše hříchy. Jenže nečiní dobře. Svými výtkami vzbuzují v ostatních lidech spíše odpor, potlačení, vytěsnění a popření problému i vlastní odpovědnosti, nikoli obrat k lepšímu.

Navíc: pokud nás ochránci přírody straší příliš intenzivně, následuje několik možných reakcí, ani jedna z nich však není tím, co chtěli. V jednom z možných scénářů dojdeme k závěru, že ekologickým katastrofám nelze zabránit. Problémy se jeví jako příliš rozsáhlé a složité, řešení nákladná a naše snaha bezzubá. Taková představa ústí do zoufalství, deprese a rezignace na snahu s tím něco dělat. Také se můžeme začít freneticky věnovat něčemu v zásadě správnému, ale s ohledem na míru a okolnosti neadekvátnímu. Anebo citově otupíme a začneme problémy ignorovat.

Psychologicky vzato je třeba informovat a vysvětlovat, ale vyhnout se pokud možno strašení, výčitkám a osočování. Sofistikovaný přístup k environmentální problematice by měl vzbudit v lidech touhu pomoci dobré věci, vzbudit naději.

Sen o kontejneru

Někdy je ovšem frustrace ochránců velká a je opravdu těžké zbavit se nepříjemných pocitů. Možná pomůže, když si uvědomíme, že svět není černobílý a ochranu životního prostředí je třeba vidět v souvislosti i s jinými hodnotami. Pokusím se to ilustrovat na příkladu jednoho mně blízkého člověka, říkejme mu třeba Radek. Radek rád kompostuje, má odpor vyhazovat slupky od brambor a mrkve do popelnice. To je pochopitelné a z hlediska ochrany životního prostředí jednoznačně pozitivní. Potíž je v tom, že Radek bydlí v podnájmu v širším centru a kontejnery na bioodpad v Česku prakticky neexistují. Radek proto tu a tam sbalí kuchyňské zbytky a odveze je kamsi za město. Kam přesně je vozí a zda tam z toho mají radost, netuším. Vím ale, že jeho bytná nepřijímá mračna octomilek s povděkem. Zlobí se na Radka kvůli muškám a Radek zase na ni, že je naštvaná. Bylo by sice pozitivní, kdyby si bytná uvědomila, že octomilky ničemu neškodí. Také by ovšem nebylo od věci, kdyby Radek připustil, že za stávající situace jsou pozitiva plynoucí z jeho nakládání s bioodpadem znevážena negativy „zlé krve“ v domě. Nejlepší by pak samozřejmě bylo, kdyby se oba shodli na nejlepším řešení - kontejnerech na bioodpad - a snažili se toto řešení uvést do praxe. Což ovšem není mnohdy tak jednoduché a přináší to s sebou řadu nepříjemných jednání na úřadech, vyplňování nudných formulářů, čekání na rozhodnutí, odvolávání se vůči němu…

Podobně jako Radek naráží ve svém okolí řada ochránců přírody. Ekologické chování totiž v řadě případů představuje osobní omezení i omezení blízkých osob. Rozhodnete-li se nevozit své dítě do hudebky autem, dost možná se při čekání na autobus nadýchá zplodin více než dřív. Osobní konflikt pak nezní: chci se chovat altruisticky? Ale: jaký tip altruismu mám upřednostnit? „Správná“ odpověď je věc k diskusi. Není dospělé ani jednoznačně správné upřednostnit vždy, a za jakoukoli cenu, své nejbližší. Na druhou stranu ani ochrana životního prostředí není absolutně nejvyšší hodnotou, jíž bychom měli obětovat vše. Například fyzický útok na bratra za lístek odhozený do netříděného odpadu je zcela neadekvátní.

I sami k sobě bychom měli být tolerantní. Nejsme špatní jen proto, že netrávíme své večery tříděním směsných kontejnerů. Je hezké, když někdy uklidíme po ostatních, ale nechtějme být dokonalí, méně je někdy více. I v ochraně životního prostředí.

Psycholog a ekoterorista

Psychologie zkoumá mnohé v řešení environmentálních problémů důležité parametry - například naše hodnoty, přesvědčení, postoje, chování. Je proto vhodné, aby se psychologové zapojili do ochrany životního prostředí. V zahraničí je již poměrně stabilizován obor conservation psychology (ochranářská psychologie). A konečně se začínají probouzet i čeští psychologové: formuje se česká ekopsychologie. O to víc, že naši ochránci životního prostředí čelí ještě jednomu specifickému úskalí - neodpovídající prestiži. Důvody můžeme patrně hledat v bouřlivých 90. letech. Nově se vyrojivší podnikatelé měli pocit, že jim ochránci životního prostředí stojí v cestě za vyššími zisky. „Ekologům“ mnohdy nezbylo než sáhnout ke tvrdšímu kalibru a obrazně i ve skutečnosti se přivazovat ke stromům. Situace eskalovala, až pro ně vymysleli název ekoteroristé. Nyní je doba již v mnohém klidnější, přesto je spolupráce psychologů s ekology na místě. Vlastně je s podivem, že na tomto poli více nepomáháme. Vždyť nám, stejně jako „ekologům“, jde o ochranu dobrých hodnot a vztahů - ať už mezi lidmi navzájem nebo mezi lidmi a jejich prostředím.

Autorka je psycholožka a etoložka.